CAPELLA REGIA

Václav Gunhter Jacob dnes jistě není považován za profilového skladatele české hudby první poloviny 18. století. Ve své době byl však hudební osobností známou celému středoevropskému katolickému světu. Odhlédnuto od jeho svérázné kompoziční techniky¹⁾Někteří dřívější badatelé hodnotili Jacoba jako technicky i umělecky nevýrazného či podprůměrného kladatele., (Smolka 1987, 39) byl přitažlivý především jako tvůrce praktických ale zároveň výrazných a hudebně velmi originálních skladeb, potřebných nejen pro běžnou liturgii, ale i pro slavnostní situace a neobvyklé příležitosti²⁾Cisterciáckému klášteru Gotteszell Horních Rakousích napsal například Jacob hudbu k rozměrnému školskému dramatu ke stému výročí záchrany zázračné sošky sv Anny.. Proto byl žádán o dodání hudby i z poměrně vzdálených míst mimo české země. Díky skladbám objeveným v poslednní době se Jacob ukazuje jako autor, který ve svých skladbách obsáhl všechny dobové techniky (Schreib=Art) – motetto, fugu, recitativ, arioso, árii da capo a další (Mathesson 1739, 68).

Pro dnešního badatele tkví jeho půvab nejen v přibližně osmdesáti dochovaných skladbách velmi různého rozsahu a žánrů (od strofické písně či krátkého hymnu, přes různě velká offertoria, drobné dialogy či oratoria, po velká motetta a rozměrné mše), ale především v poměrně obšírné latinské autobiografii, vlastnoručně napsané do kroniky benediktinského kláštera u sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze, jehož byl autor příslušníkem (Kronika, Series Historica, XX). V následujícím textu se pokusíme objasnit důvody vzniku vlastního životopisu, specifika jeho čtení a naznačit informace, které z něho lze získat.

Svou autobiografii napsal skladatel, když působil jako archivář kláštera. Najdeme ji v oddíle kroniky, který odsahuje krátké životopisy bratří komunity, řazené podle toho, jak do kláštera vstupovali. Profesové – příslušníci klášteračlenové kláštera mají v katalogu svá čísla. Bratra Gunthera najdeme pod číslem 20. Jeho rukou jsou psány ještě následující životopisy: 21. Ildephons Jedlička, 22. Hermann Maar, 23. Otmar Pokorný, 24. Maurus Kotaš, 25. Emilián Potůček, 26. Anselm Riedl, 27. Albert Klotz, 28. Bernard Petráš, 29. Leonard Taul, 30. Benedikt Kratochvíle, 31. Antonín z Lassau, 32. Antonín Märkl, 33. Řehoř Marek, 34. Matyáš Neduma, konvrš (bratr laik), 35. Jan Nepomuk Gaudernak, 36. Václav Sauerwein. Od čísla 37 pokračuje v psaní medailonků jiná ruka. Všechny záznamy psané Guntherem jsou v půměru delší než údaje psané předchozím a následujícím písařem. Jacobův životopis je ve však jednoznačně nejdelší. Nevíme, zdali byl ostatními bratry nebo opatem vyzvánm aby jako slavný člen komunity svůj život popsal obšírně, nebo zda měl jako archivář příležitost a dostatek času dílko vytvořit. Pro ilustraci uvádíme životopis opata Maura Roučky, Guntherova prvního představeného, jeho ochránce a sponzora. Jeho stručnost je snad dána skutečností, že se jím poněkud šířeji zabývá kniha svatomikulášských opatů.

III. [Profes] Maurus Roučka
Pro svět [pokřtěný] Vít, Čech z N…..vsi [nečitelné] poddaný týnského [hraběte] Trauttmannsdorffa, narozen z ušlechtilých venkovských rodičů v roce 1654, 13. ledna. Profesem našeho svatomikulášského kláštera se stal v roce 1675, 15. ledna, byl zvolen opatem v roce 1683, 30. května. Zemřel v roce 1714, 13 srpna. Toť náš syn Rustinus devětkráte, jako nějaký Primislav od pluhu na opatský trůn od pluhu povolán. O čemž v sérii opatské.

Z téhož srovnání vyplývá, že záznam v kronice kláštera měl stručně charakterizovat dotyčného příslušníka (profesa) a poukázat na jeho významné skutky v rámci řádu popřípadě mimo něj. Podstatnými údaji jsou zde data narození a úmrtí, jména rodičů, přibližné vylíčení rodinných poměrů, národnost, příchod do komunity studium, kněžské svěcení, primice, stručný popis života v klášteře, popřípadě něco, čím se dotyčný bratr vyznačoval.

Muzikologa jistě zamrzí, že se z pramene nedovídá nic o pražském hudebním životě, ale třeba si uvědomit, že jde o text týkající především klášterního života. Přesto zde najdeme řadu skutečností a jmen které upoutají naši pozornost. V mnoha případech se ve vyprávění objevují prosté zmínky, které po důkladném prozkoumání jejich souvislostí prozradí další zajímavou informaci. Proto se snažíme při čtení životopisu tato místa ověřovat a hledat k jakým dalím skutečnostem by se mohla vztahovat.

První příklad se týka již data narození. Osobním vzpomínkám není jistě možné důvěřovat stejně jako archivním pramenům. Gunther mýlí, když udává své narození jako 29. září 1686. Mohli bychom jistě diskutovat o tom, zdali nepoužil specifické měření času, dané například životem v benediktinské klášterní komunitě, nebo zdali nebyl pokřtěn až druhý den po narození. Vzhledem k tomu, že však hned v první větě životopisu označuje datum porážky Turků u Vídně letopočtem 1783 místo 1683, což je zjevný omyl, považujeme i údaj o narození za zkreslený (posun o sto let, který se v průběhu textu ještě několikrát opakuje, nelze totiž vysvětlit jiným měřením času).

Příslušná pasáž v překladu zní:

„Po zahnání úhlavního nepřítele křesťanstva Turka od Vídně v roce 1783 pokračovala válka mezi Jeho Veličenstvem římským císařem Leopoldem I. a týmž Turkem se střídavým štěstím, na Kristově papežském stolci seděl pastýř všeobecné církve, samotnými kacíři nejvychvalovanější Innocenc XI., když v roce 1686 (v roce, kdy 8. července klatovský obraz Bohorodičky ronil krev)³⁾Klatovský obraz ronil krev roku 1685. 29. září poprvé spatřil světlo světa výše zmíněný bratr Gunther Jacob, pro svět pokřtěný jako Václav, podle svátosti biřmování Jan Antonín.“

Podle matriky narozených Gossengrünu (Krajkové) se syn Václav narodil Martinu a Sabině Jacobovým 30.9.1685 (Matrika pokřtěných Krajková fol 63).. Podstatná je ale skutečnost, k níž se zmínka o narození vztahuje. Následující poznámka o císaři Karlu šestém souvisí možná s Gunhterovými literárními ambicemi a možná jde o barokní potřebu všeobecné symetrie. Když se ale ve svém vyprávění autor dostane k letům 1727 – 1728, zjistíme, že se v té době s císařem osobně setkal. Letopočet v záznamu je opět uveden chybně.

A tak se Václav Jacob, napojen ze svatého pramene zde zmíněného dne důstojným pánem Martinem Pfaltzem, farářem téhož města, ve farním kostele sv. Petra a Pavla, honosil, že byl předchůdcem Karla, před časem krále toho jména třetího ve Španělsku, nyní pak na císařském trůnu šestého, který vyšel z lůna Jejího Veličenstva matky Eleonory, manželky Leopolda I., dva dny poté, totiž 1. října zmíněného roku 1686.

Jak jsme řekli, muzikolog by jistě uvítal více informací o pražských skladatelích té doby. Je téměř nemožné, že by Jacob je a jejich tvorbu neznal. Například z autobiografie Františka Bendy, kterého Gunther učil zpěvu (Glabacž 1815, 511) vyplývá, že jej k němu poslal Bendův příbuzný Šimon Brixi. Můžeme tedy předpokládat, že se tito skladatelé znali, vždyť navíc jejich působiště byla od sebe vzdálena jen několik minut chůze. V tomto kontextu je třeba zmínit, že v českých archivech existují minimálně dvě skladby, u niž není možné rozhodnout, zda jejich auterem je Gunther Jacob nebo Šimon Brixi. Je také velmi nepravděpodobné, že by svatomikulášský regenschori neznal týnského varhaníka Tomáše Balthasara Janovku, proslulého autora prvního hudebního slovníku, který řadu let působil v týnském kostele na Staroměstském náměstí. S tímto kostelem navíc svatomikulášský klášter udržoval živé kontakty (Kronika, záznam P. Poschivala o pohřbu J. I. Vojty z roku 1701). O žádném z těchto hudebníků se Guntherův životopis nezmiňuje.

Pouze tři pražští skladatelé jsou v životopise uvedeni jmenovitě: kapelník katedrály sv. Víta Mikuláš František Xaver Wentzeli, domácí lékař svatomikulášského kláštera Dr. Jan Ignác Vojta a pozdější křížovník s červenou hvězdou Johann n Ludwig Poppe. Předpokládáme, že důvod pro jejich uvedení byla osobní známost s Jacobem. Z jiných Guntherových písemností, konkrétně z jeho popisu klášterního archivu vyplývá, že s Vojtou přišel osobně do kontaktu po svém příchodu do kláštera, mezi léty 1696 a 1701, když k němu jako chlapec chodil rozepisovat partitury (Tadra 1890, 246). Z diárií křížovnického kláštera se dále dovídáme, že Guntherův pozdější představený, opat Anselm Vlach býval zván na provádění velkopátečních oratorií do křížovnického kláštera⁴⁾Za upozornění na tuto skutečnost děkuji panu P. Marku Pučalíkovi Ocrucig., převoru křížovnického kláštera.. Můžeme se domnívat, že na ně chodil i Gunhter? Teoreticky by to bylo možné, neboť benediktini dávali svá oratoria na Kvěrtnou neděli. Můžeme se však domnívat, že Gunther osobně znal Poppeho, který byl v řádu křížévníků uznávanou osobností. Víme tedy přibližně, že jaké měl Gunter vazby na dva ze zmíněných komponistů. Bohužel se nám zatím nepodařilo zjistit jaké osobní vztahy měl skladatel k Mikuláši Františku Wentzelimu. O všech třech se vyjadřuje s velkým respertem:

V Praze tehdy vynikali v umění kompozice velmi vznešený pán Wentzely, kapelník v pražském metropolitním chrámu, nejznamenitější pan doktor Vojta, doktor medicíny a řádový lékař u sv. Mikuláše, a obzvláště pan Ludovicus Poppe, který později vstoupil ke křižovníkům u [Karlova] mostu;

Nejzajímavější částí životopisu je pro nás nepochybně Guntherův pobyt ve Vídni na přelomu let 1727 a 1728. Představený svatomikulášského kůru sem byl poslán se zcela nehudebním posláním: měl urychlit císařské potvrzení prodeje klášterních statků Chodov, Šeberov a Miškovice hraběti Goltzovi.

V tomto roce se stavěl nový trakt konventu u sv. Mikuláše a prostřednictvím prozatimní smlouvy se prodávaly klášterní statky Chodov a Šeberov [a Miškovice] panu baronu Goltzovi, pročež musel Otec Gunther 10. listopadu (po urychleném absolvování léčebné kůry v Karlových Varech s bratrem Leonardem Taulem) odcestovat do Vídně, aby popohnal císařský souhlas se zmíněným prodejem.

Ve Vídni se mu však při čekání na cisařskou audienci naskytla možnost intenzivně studovat hudbu a to jistě nejen proto, že – jak se dovídáme z životopisu – jej čský místodržící, hrabě Kinský, pověřoval kompozicí hudby pro své potřeby. Za několik měsíců svého vídeňského pobytu přišel Jacob do styku s dvorními hudebníky, z nichž jeden učil na cembalo hraběcího syna Leopolda. Bohužel i zde můžeme pouze kombunovat, zdali šlo o Gottlieba Muffata, Antona Karla Richtera, či někoho jiného.

Hned na první audienci u Jeho Excelence pana nejvyššího českého kancléře Františka Ferdinanda Kinského byl velmi vlídně přijat a ve věci, kvůli které byl vyslán, se mu dostalo potěšujících slov. Hned jak o Guntherovi uslyšela zmíněná Excelence – největší milovník hudby, tak mu musel zkomponovat ve Vídni mnoho kusů jak pro jeho dům, který měl plný hudby [hudebnin, hudebních nástrojů ?], tak pro obdivuhodnou kapelu v Egertzau v Dolních Rakousích, a protože u něho velmi často pobývali císařští skladatelé a hudebníci (z nichž jeden vyučoval jeho syna hraběte Leopolda na clavicembalo) a sám Gunther naslouchal daleko umělečtější hudbě u císařského dvora, musel napnout všechny síly (nic nezanedbávaje klášterní záležitosti) a ve dne v noci co nejpilněji studovat, aby ve věci hudby nevydal všanc sebe, klášter ani Jeho Excelenci, v důsledku čehož dosti směle prohlašoval, že teprve ve Vídni pochopil základy kompozice, což pak z vlastní zkušenosti všichni dosvědčili.

Tato pasáž je samozřejmě velmi podnětná a evokuje nám možnosti, s kým se mohl Jacob setkat. Poznal samotného Fuxe? Mohl osobně hovořit s Caldarou či Contim? Pochopil principy kompozice na základě čtení Fuxova Gradus ad Parnassum? Zatím považujeme poznámku o studiu ve Vídni a zvláště „principia compositionis“ za jistý druh ospravedlnění a „vyúčtování“ tohoto poměrně dlouhého a jistě finančně náročného pobytu, který zřejmě musel klášter financovat. Je možné, že se nám i zde v budoucnu podaří rozkrýt některé další podrobnosti.

Zpáteční cesku z Vídně otec Gunther podnikl nikoli nejkratší cestou, ale zdánlivě zcela nelogicky velkou oklikou. Cestoval přes benediktinský klášter Rajhrad, Brno, Poličku, Bystré a Vysoké Mýto

Pak, jaksi zesláblý tamější prací a také ustavičnou tělesnou slabostí, konečně dosáhl jednak milostivého souhlasu vrátit se zpět od svého nejdůstojnějšího pana opata, jednak odejít od nejvyššího kancléře (který mu kromě mnoha milostí prokázaných jemu a klášteru dal také 24 zlatých za odměnu neboli na cestu) a 6. dubna se přes Rajhrad, Brno, Bystré, Poličku, Mýto (v kterýchžto místech ho všude zdržovali a skvěle hostili) vydal zpět do Prahy, kam vstoupil 28. dubna.

K přečtení této pasáže je třeba vědět několk zajímavých údajů. Jednak výslovně uvedenou sumu 24 zlatých, tedy zmínku, že si na další cestu sám zaopatřil finance – a nemusel tedy cestovat přímo domů. S opatem rajhradského kláštera udržoval Gunther lísemný styk. Dva dopisy do Rajhradu jsou zachovány. Zdá se, že zde byl pražský hudebník ctěnou osobností⁵⁾Za upozornění na tuto skutečnost děkuji panu Pavlu Žůrkovi. a opata zde možná navštívil soukromě. Z Poličky pocházeli dva další příslušníci svatomikzlášské komunity – P. Ildephons Jedlička a především opat P. Anselm Vlach, u jehož bratra Jacob ve Vídni bydlel. Zde byl možná ústně pověřen vyřízením nějakého vzkazu, či návštevou příbuzných? Do Vysokého Mýta se Jacob možná vypravil navštívit svého někdejšího spolužáka, jisteho Schertzera, o němž se zmiňuje v pasáži o svém studiu.

Postavení premianta, jež pak s výjimkou rétoriky (kdy jej předstihl jakýsi Schertzer, kandidát jezuitů, který se pak stal vysokomýtským děkanem) sotvakdy opustil.

Je tedy pravděpodobné, že cestu podnikl kvůli dalším posláním, ať již na popud svého představeného, či z nějakých osobních pohnutek. Není jasné, jaký význam měla jeho návštěva Bystrého, ale je zřejmé, že tuto lokalitu nezmínil náhodou.

Závěrem tedy shrňme, že Gunther Jacob naspal svoji autobiografii jako především jako člen – profes – benediktinského kláštera sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském. Text se tedy týká především jeho života a práce v této komunitě. Autorova povaha či jiné, nezávislé okolnosti zapříčinily, že se „Admodum Reverendissimus Pater Jacob“ stále pouštěl na nové a nové cesty. Ať již na dlouhodobé pobyty jako vychovatel u hraběnky Lažanské, na výpravy s posláním apoštolského protonotáře, či na speciální diplomatické mise typu vídeňského pobytu. Jeho životopis je tedy neobyčejně zajímavý sám o sobě, ale čteme li jej s vědomím dalších reálií, lze z něho vyčíst mnohem více. Některé zmíněné informace jsou nasnadě a lze je snadno najít v životopisech ostatních benediktinských profesů, či dalších zachovaných svatomikulášských písemností. Jiné jsou ale zcela neočekávané a obevují se náhodou. Na jejich základě lze dále proniknout k poznání hudebního prostředí tehdejší Prahy a našich zemí obecně. Uspořádání těchto fakt je předmětem dalšího studia života tohoto benediktinského mnicha a dosud neznámého, neobyčejně originálního komponisty.