CAPELLA REGIA

Poznámky o Biberovi

Byl Hainrich Ignaz Franz Biber Čech nebo Němec? Na tuto otázku nemůžeme uspokojivě odpovědět. Ve své době se jistě označoval jako „Bohemus“, tedy jako člověk, narozený na českém území. Jaho jazykem byla od narození téměř jistě němčina i když svéjméno psal jako zvláštní kompromis mezi českou a německou verzí svého jména – jako Jainrich, nebo Hainrich. Jako hudebník sedmnáctého věku a zaměstnanec salzburského arcibiskupství nekomponoval tak jak to bylo obvyklé ve století devatenáctém – pouze z jakési niterné umělecké potřeby. Naopak tvořil téměř vždy za nějakým konkrétním účelem. Mohla jím být například reprezentace jeho zaměstnavatele salzburského arcibiskupa – mimochodem z Prahy pocházejícího Johanna Ernesta hraběte Thun Hohensteina. Druhý aspekt představuje fakt, že autorovy Růžencové sonáty (neboli Sonáty – mystéria, komponované jako meditace k modlitbě růžence) – jedna z nejnniterninějších hudebních sladeb vůbec, mají také strukturu běžných světských sonát s tanečními větami. Za třetí – podle dobových inventářů byly tyto partity častou součástí klášterních hudebních archivů a byly zařazeny jako tzv. Musica Recreativa – tedy bratří a kněží je hrávali ve chvílích odpočinku (konkrétně např. v archivu cisterciáckého kláštera v Oseku).

O Biberovi bylo už mnoho napsáno i řečeno a nebudu tedy unavovat obšírnou biografií, zopakuji pouze základní data. Narodil se roku 1644 ve Stráži pod Ralskem jako syn mušketýra, neboli střelce místní vojenské posádky – pevnosti. Díky svého hudebnímu nadaní, které musel projevit velmi brzy, mohl vystudovat (zřejmě opavské jezuitské gymnázium) a brzy našel uplatnění jako hudebník v kapele olomouckého biskupa Karla Lichtensteina – Castelcorno v jeho sídelním městě, Kroměříži. Tento hudební soubor tehdy vedl jiný slavný český barokní hudebník – trubač Pavel Vejvanovský.

Jediný skutečně dobrodružný moment Biberova života nastal v okamžiku, kdy využil příležitosti služební cesty do tyroského Absamu za proslulým houslařem Jacobem Steinerem k neohlášenému odchodu z biskupských služeb. Zřejmě si uvědomil, že Kroměříž je pro naplnění jeho životních tužeb příliš malá – a zároveň, že jej jeho chlebodárce po dobrém nikdy nepropustí. Do Absamu nikdy nedojel, za to už za několik dní vstoupil do služeb nic netušícího salzburského arcibiskupa Maxmiliána Gandolpha von Kuenburg, mimo jiné Castelkornova přítele. Když se situace vyjasnila – zkomplikovalo to na léta vztahy mezi oběma biskupy. Lichtenstein Castelcorno se cítil uražen nevděčným houslistou, Max Gandolph se snažil pro nadaného hudebníka získat řádné výstupní vysvědčení od předchozího zaměstnavatele, což mu nakonec tervalo přibližně šest let. Biber mezitím stoupal na hudebním i společenském žebříčku a zároveň pilně posílal do Kroměříže autografy svých děl, které dokonce vlastnoručně rozepisoval do partů – snad jako pokání, či nebo jako závazek, že neodešl do Salzburgu po řádném propuštění, možná na důkaz svých pocitů přátelství a vděčnosti k biskupovi i trubači Pavlovi, kdo ví… Ať tak či tak, dnes můžeme být této situaci jen vděčni – Kroměříž totiž jako jediná vlastní velký počet Biberových autografů. Mimochodem – skladatelův rukopis jasně svědčí o jeho duševní síle. Osobně znám jen málo tak jasných a přehledných rukpisů jako Biberův. A tak chlapec ze Stráže pod Ralskem skončil jako kapelník salzburského dvora a roku 1690 byl za své zásluhy císařem Leopoldem I. povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen přídomek von Bibern. Kdybychom chtěli jeho jméno přeložit, znělo by to jak Jindřich Hynek Bobr z Borů (Biber je německy skutečně bobr) Skladatelův erb také zdobí několi figurek bobrů kteří drží notové party.